Rozmarná léta postkomunistického filmu aneb Bartoška-Chaun-Komplex

Nejsem příznivcem jednoduchých hesel o tom, jak "herci vždycky sloužili každému režimu" a už vůbec se ve vlastním zájmu snažím bránit myšlenkám na to, zda mnohé represe směrem k české kulturní smetánce za dob socialismu nebyly tak trochu adekvátní jejich asociálním postojům. Po shlédnutí úterní první části nového cyklu ke dvaceti letům porevolučního českého filmu ovšem těžko zvládat jedno i druhé.

Tak směšnou a pokryteckou přehlídku aby totiž člověk dvacet let po revoluci opravdu pohledal. Jako by se snad nepsal rok 2011 a česká společnost dávno nevěděla své o dvojaké podstatě revolučních změn, o jejich ekonomických dopadech na většinu lidí u nás, a nebyla konfrontována s často nepříjemnou realitou. Čeští herci zkrátka vědí své a z úvodního dílu Vachlerova dokumentárního cyklu to jasně vyplynulo. Pro nás všechny bohužel.

Nebudu tady rozvádět, co všechno si v roce 1989 změnu skutečně zasloužilo, proč byla doba komunistického režimu zvrácená, špatná a nefungující. Nebudu ani řešit, jaké představy měly o porevolučním vývoji takzvaní obyčejní lidé a nakolik se realita od jejich myšlenek a snů lišila a liší. V opačném případě by totiž tento text byl mnohem delší a o něčem jiném.

Nemohu ale při nejlepší vůli nereagovat na způsob, jakým ještě dnes (!) pohlížejí na přelom let osmdesátých a devadesátých někteří oslovení herci a filmaři. Notabene ti, kteří jsou dnes na relativním vrcholu své kariéry, nebo dokonce ti, kteří si svou kariéru v (právě těch pro český film údajně tak tragicky nepřejících) osmdesátých letech vybudovali. Argumentů a výpovědí, nad kterými zůstává rozum stát, nabídla "Rozmarná léta českého filmu - díl první" opravdu dostatek.

Nad bolševikem házejícím klacky pod nohy tam totiž naříká například režisér Igor Chaun, který přitom za dvacet let svobodných poměrů nedokázal natočit jediný film a proslavil se jen obludně adoračním dokumentem Léčba Klausem - a ten už snad dnes žádný soudný člověk nemůže řadit jinam, než někam vedle propagačních filmů Leni Riefenstahlové. Kdo mu probůh háže klacky pod nohy dnes?

Přinejmenším divně znějí ale povýšené odsudky i od lidí, kteří za normalizace filmařinu vystudovali a svým řemeslem se proslavili. Juraj Jakubisko, Jiří Bartoška, nebo třeba Bolek Polívka: to mají být ti, kteří komunismem trpěli? Kde zůstaly bohatýrské historky "Čmani" Zedníčka o hereckých jízdách taxíkem noční Prahou a velkopanském Barťákovi? Aby bylo jasno, netoužím po tom, aby se někdo omlouval za to, že se měl dobře - proč ale pánové nehodnotí svou kariéru a vývoj českého filmu v kontextu tehdejší doby? Proč nepřiznají, že i za toho nenáviděného bolševika se naučili své práci, vydělali si na byty, auta, chaty, že za téhle éry vznikly filmy, kterým ty novější nesahají dle kritiků i laiků ani po kotníky?

Ne, Vachlerův dokument je místo toho přehlídkou hrdinských historek, jak se do scénářů pašovaly odvážné narážky, z každé výplaty vyházely všechny stovky s Gottwaldem (hubené výplatnice to asi nebyly) a křídou po zdech malovaly o přestávkách představení do pasáží hesla Smrt KSČ  - a co víc, autoři se prý k tomu všem rozhořčeným "estébákům z lidu" ještě hrdě hned na místě přiznávali. Že za to Ondřeje Vetchého v té neskutečně kruté a sešněrované totalitě nikdo nezavřel, a naopak si zahrál ve filmu, televizi a divadle, je tedy s podivem.

Hodně historek navíc působí přímo nepatřičně: třeba zakázaný film Pražská pětka prý po čase vyhrál festival v Bratislavě a rázem byl povolen. Zakázaný film a vyhrál festival? Zarazí i vzpomínky Bolka Polívky: to jsme tehdy přijeli na festival do Benátek, cestou z nějakého jiného zahraničního festivalu... Jak vidno, trpěli za nás, onu bezduchou a zbabělou šedou zónu, mnozí dokonce i v zahraničí.

Ale zpátky na zem. Nechci tady shazovat český disent, zlehčovat umělecké osudy lidí, jako byli namátkou František Vláčil, Jan Procházka nebo třeba Karel Kachyňa (o kterého se v dokumentu mimochodem stihl kterýsi z "pronásledovaných" režisérů nepříliš vybíravě otřít). Ta doba (nejen) filmu nepřála a nemohla trvat věčně. Ale opravdu nikoho z dnešních českých filmařských es nenapadlo ani větou zmínit třeba to, jak bolestně dnes naší kinematografii chybí kdysi tolik vysmívaná profese dramaturga? Nebo to, kolik peněz se utopilo v megalomanských projektech nemajících hlavu ani patu, kolik v paskvilech typu Nebát se a nakrást či Kanárská spojka? To, jak názornou paralelou k cenzorským zákazům je dnes producentský diktát všemocné ruky trhu?   

Je příznačné, že české kinematografii chybí ještě počátkem roku 2011 podobný film, jako mají Němci například v Životech těch druhých nebo dramatu Baader-Meinhof Komplex. Film, který by otevřeně demýtizoval komunistickou éru, přitom ale trefně postihl, jak velká část zvrácených manýrů přešla plynule do krve dnešním mocipánům. Film, který by mladší generaci naznačil, že to, za co mnozí jejich prarodiče bojovali, čemu s naivním nadšením věřili, skutečně kdysi i za toho tatíčka Masaryka vlastně zadupávali do země četníci. A že každá slepá ulička má a měla smysl. Rozmarná léta českého filmu mimoděk ukázala hned prvním dílem, že tohle čekání bude hodně dlouhé.

Snad jen na závěr něco pozitivního. Vynikající Čas sluhů Ireny Pavláskové, který ČT zařadila právě v rámci první části filmového dokumentu, opravdu stojí za vidění - a shodou zvláštních náhod (nebo spíš trpkým kouzlem nechtěného) trefně pranýřuje i mnohé z toho, co chvilku předtím předvedli divákům čeští filmoví tvůrci. Předvedli plných dvacet let poté, co tenhle snímek vznikl.