Konec kouče Jarolíma: nejapný, nekonečný a nejspíš zbytečný

Fotbalová Slavia se v úterý konečně rozkývala ke kroku, o kterém se v českých novinách už stihly popsat tuny papíru: vyměnila trenéra Karla Jarolíma, muže, který je spjat s mimořádným kvalitativním vzepjetím sešívaných barev v uplynulých pěti letech. Jenže, byla to bohužel výměna provedením přímo tragická, a oddůvodněním pak přinejmenším sporná. Ale popořádku.

www.flickr.com

Jako dlouholetý slávistický fanda si dobře pamatuju na časy, kdy Jarolím k mužstvu nastupoval. Červenobílý klub se topil ve finančních problémech, nevydařené hráčské akvizice předchozího kouče Czaplára táhly prostřednictvím neplněných závazků k odešlým "hvězdám" pokladnu ke dnu, a výsledkově i stávající kvalitou kádru se Slavia bez jakékoli nadsázky nacházela v průměru podprůměrné české ligy. Vymodlený a superdrahý špílmachr Koloušek se léčil z leukémie, za áčko hrálo hned několik naprosto bezejmenných dorostenců a na Strahov za mužstvem neochotně dojížděly sotva dvě tisícovky nejvěrnějších diváků. Přídomek "věčně druhá" se zdál být spíš vzpomínkou na lepší časy, britská firma ENIC jako tehdejší majitel jevila o dění v klubu nulový zájem a čelo ligové tabulky si střídala Sparta s regionálními jednoletými překvapeními, jako byl Liberec nebo Ostrava.

I příchod Karla Jarolíma se tehdy zdál být jen dalším z neslaných nemastných kroků: někdejší záložník rozhodně nebyl žádným trenérským esem a vypadalo to spíš na "znouzectnost". Ostatně, herně i výsledkově to byla první rok a půl v lize pořád docela mizérie - o marných pokusech zaujmout fotbalovou Evropu radši ani nemluvě.

Jenže pak se začala rodit jiná, zdravější Slavia. Jarolím trpělivě nechal neznámé dorostence (Suchý, Švec)sbírat zkušenosti, přilákal do týmu polozapomenuté zkušené krajánky (Vlček, Brabec, Vaniak, Šenkeřík) a po čase přidal i levné, ovšem nadmíru vydařené zahraniční posily (Švento, Tavares). K tomu se jakýmsi zázrakem podařilo rozestavět a také dokončit nový stadion v Edenu, a mezitím stihli červenobílí na Strahově zlomit snad největší své prokletí poválečných dějin a napošesté, možná tehdy, kdy už to všichni čekali nejméně, postoupit přes Žilinu a Ajax Amsterdam do vysněné Ligy mistrů.

A hned u téhle vzpomínky je potřeba říct, že chybělo, málo, pramálo, a všechno bylo jinak. Slavia ve druhém předkole v prvním zápase v Žilině podala podle očitých svědků (začínala zrovna nesmyslná válka klubu s televizemi a utkání nikdo nevysílal) hodně nevýrazný výkon a bezbranková remíza prý byla víc než šťastná. O odvetě pak platilo prakticky totéž a Jarolímův tým se radoval z postupu až po penaltách, v rozstřelu měl už přitom jednu chvíli i jednobrankovou ztrátu.

Jenže to vyšlo, pak sedla na klub další múza v podobě hodně šťastné výhry v Amsterodamu a doma už sešívaní postup uhájili. Začal rok splněných slávistických přání, a nikdo nepochyboval, že výrazný podíl na něm má právě trenér. I tehdejšího Jarolíma si dobře pamatuju. Občas překvapil nějakým tím nečekaným tahem do základní sestavy, osu týmu měl ale pevnou. S novináři mluvil rozumně, už tehdy ale málokdy řekl něco opravdu zajímavého. Při zápasech často vybíhal z lavičky a jeho řev se nesl ruchovými mikrofony až do obýváků, jindy poskakoval na lajně jako tajtrlík, až si z něho zhrzení sparťanští fans utahovali. Nic jiného jim taky nezbývalo - Sparta jako úřadující mistr se musela spokojit s pohárem UEFA.

Sezónu snů završil Jarolímův tým na jaře ziskem titulu, v posledním zápase s Jabloncem navíc už na sotva dokončeném svatostánku v Edenu. Už tohle jaro přitom začaly podivnosti, které se později pekelně stupňovaly. Zpočátku rozjetá Slavia březnem a dubnem klopýtala a kouč jako by nevěděl, kudy do lodě teče - tak občas zarotoval sestavou tak, že se z toho hlavní tribuně dělaly mžitky před očima. Jenže konec dobrý, všechno dobré, na letní prázdniny se šlo zvesela.

Jenže na podzim bylo po legraci. V boji o Ligu mistrů tentokrát Slavia podala mimořádně bezkrevný výkon, rumunské Vaslui vyřadila jen díky gólu venku (1:1, 0:0) a proti silné, leč nikoli superšpičkové italské Fiorentině si za celý dvojzápas nevytvořila snad jedinou pořádnou šanci - takže z toho po výsledcích 0:2 a 0:0 byla jen Evropská liga. A tam? Čtyři zápasy, a pokud mě paměť neklame, ani jeden vstřelený gól.

V lize se tým ještě držel a zásluhu na tom měl z hostování se navrátivší Tomáš Necid  - do ligy nakouknul poprvé v Jarolímě "éře dorostenců" a poté, co si ho kouč stáhl z Jablonce, se na podzim stal králem střelců... a promptně byl ještě v zimě prodán do Ruska. Ačkoli to tak hned nevypadalo, Necidův odchod byl prvním opravdu zásadním hřebíčkem do letošní Jarolímovy rakve. Od té doby až dodnes totiž klub fakticky nemá opravdu gólového útočníka, což je jeden ze základních předpokladů boje o titul. Jak Necidův prodej hodnotil Jarolím? Zdrženlivě, ostatně, koho chleba jíš...

Jestli mělo být jaro 2009 slavnou jízdou za obhajobou titulu, připomínalo spíš pravý opak - až na ten šťastný konec. Slavia sbírala mizerné výsledky a zachránilo ji jediné: že podruhé za sebou v úplném finiši nečekaně zkolabovala psychicky oslabená Sparta. Herně a koncepčně se dá období přesně před rokem charakterizovat jednoduše: naprostý chaos. Sestavou už rotovala jména bez ladu a skladu, obránce zkoušel Jarolím v útoku a útočníky v obraně, jakmile to (logicky) nefungovalo, posadil dotyčného bez milosti na lavičku nebo ho rovnou poslal do béčka. Právě tehdy jsem začal i já prosazovat Jarolímův odchod jako nejlepší řešení - jeho záměrům jsem naprosto nerozuměl a zdálo se mi, že jim nerozumí ani sami hráči.

Jenže Slavia titul obhájila, i když ani sám Jarolím asi dodnes neví, jak vlastně. A to byla samozřejmě další chyba - na onen koncepční, herní a výsledkový zmatek totiž jako by najednou všichni zapomněli, z "KJ" byl první trenér v poválečné slávistické éře, který obhájil titul, a nový předseda ČMFS ho lákal dokonce na reprezentační lavičku.

Jak se k tomu vedení Slavie a sám kouč postavili? Inu, jak jim bylo, je a asi i bude vlastní: zmatečně, zprvu nekonkrétně a pak zbytečně razantně. Jarolíma nepustíme, on sám pak nabídku taky shodil ze stolu. Český Ferguson, začaly se objevovat titulky v médiích. V té době už přitom ve skutečnosti Slavia procházela jasnou a zdánlivě nepřehlédnutelnou krizí - jenomže všichni ji přehlíželi.

Ba naopak, vedení i Jarolím udělali další velebotu, dodnes kloudně nevysvětlený vyhazov pro kapitána Brabce, tvář billboardů a lídra kabiny. Omílané zdůvodnění o tom, jak se zkušený bek na vrcholu kariéry nehodil Jarolímovi "do koncepce", zní i po roce naprosto směšně a nevěří mu už vůbec nikdo. Jenže jak to bylo doopravdy, si podle všeho vezmou všichni zúčastnění do hrobu. Kdo z nich má máslo na hlavě?

Ať už to bylo jakkoli (a dost možná, že v tom byl i Jarolím nevinně), tahle skandální letní akce se jednoznačně obrátila proti němu. Ostatně, Brabec dnes spokojeně kope v základní sestavě hlavního rivala, toho času lídra tabulky, a Slavia dnes (už bez Jarolíma) marně hledá zkušeného stopera - co může určit vítěze a poraženého téhle aféry výstižněji?

Ale zpět do loňského července: los předkola Ligy mistrů byl spolu s Platiniho novým systémem tentokrát mimořádně přívětivý a do Edenu zavál moldavského šampiona z Tiraspolu, v rámci Evropy trpaslíka. Slávisté už spekulovali, koho nejlépe dostat v dalším kole, jenže krutě podcenili aktuální realitu platnou už od jara. Jarolím neměl jasno o sestavě ani o systému hry, což naznačil už první, bídně odehraný zápas venku. Stejně jako kdysi v Žilině tam domácí Slavii předčili a ošidný výsledek 0:0 noviny nevěřícně zírajícím fandům vzhledem k šancím obou týmů předložily jako úspěch hostí!

Ani to ale nebylo dostatečným varováním a v domácí odvetě si sešívání tak dlouho hráli s ohněm (a nepříliš nebezpečným soupeřem), až je těsně před koncem potrestal Tiraspol vyrovnáním a krutým vystřízlivěním. Možná nejdůležitější zápas podzimu, možná na dlouhou dobu poslední české reálné šance na postup do milionářské soutěže, všechny naděje byly rázem pryč. A budiž pro tehdejší šílené Jarolímovy kousky příznačné, že se na tom neštastným ukopnutím podepsal Libor Tafat, mladíček, který v tomhle superdůležitém zápase hrál první (a pokud vím dodnes zatím i poslední) zápas kariéry za A tým. V Blesku měli jasno: Karle, ty jsi Marťan.

Měl li být Jarolím odvolán, mělo to být tehdy. Nepostup přes slabý moldavský tým by neustál sebeúspěšnější trenér v kterémkoli slušném evropském klubu, obzvlášť ne při systémových zmatcích, které tehdy hru i sestavu Slavie provázely týden co týden. Jenže tehdy Jarolím paradoxně svou pozici ustál. A jak ukázal podzim, přeci jen se neochotně začal učit, že ne každý nečekaný tah musí být nutně tahem geniálním, že drahá posila a jeden z mála průměru se vymykajících slávistů Adam Hloušek prostě není profesí krajní bek... zkrátka, že se občas vyplácí trénovat a koučovat tak nějak "standardně".

Dalším paradoxem, pro častokrát vysmívaný slávistický klub tak typickým, je tedy nyní fakt, že se Jarolím dočkal odvolání (či vynucené rezignace) až dnes, kdy za mizerné výsledky v podstatě až tak nemůže. Podepsal se na nich totiž jednak zimní prodej obránců Suchého s Čelůstkou (což spolu s letní aférou Brabec definitivně rozložilo defenzívu mužstva na prvočinitele) a pak série zranění, která postupně vyřadila (kromě nejméně sedmi či osmi dalších jmen) špílmachra J.Černého, podzimní kometu Hlouška a nejčerstvěji třeba útočníka Naumova - posledně jmenovaní byli mimochodem nejdražšími sešívanými transfery minulého léta.

V momentálním složení a bídné formě někdejších opor (Vlček, Krajčík, Hubáček) by zkrátka se Slavií neuhrál čelo tabulky ani José Mourinho - a neuhraje ho pochopitelně ani Jarolímův nástupce František Cipro, tím spíš, že je to viditelně jen takový nástupce z rozumu, nebo chcete li z nouze - jako slávistický šéfskaut byl prostě po ruce, když lavičku odmítl trenér béčka Janů (nemající stejně pro áčko ani náznakem potřebné kvality). Nový trenér ani nedorazil na tiskovku a je na hony cítit, že se mu po třech letech jiné práce do trénování pranic nechce. Dá se proto čekat, že nejpozději v létě přijde na slávistickou lavičku stejně někdo nový. Nebylo by tedy rozumnější nechat už prakticky zpackanou sezonu dovést Jarolíma?

To už se asi nedozvíme. Stejně tak se asi nedozvíme vše o zákulisí pětileté Jarolímovy éry ve Slavii. České poměry tedy alespoň zatím nikterak nesvědčí otevřeným a upřímným memoárům a la Andre Agassi nebo Marion Jonesová, takže i kdyby se populární KJ časem k nějaké formě vzpomínek odhodlal, bude to nejspíš klasická selanka splácaná z dávno vyčpělých novinových frází a faktografických klišé. Nebo že bych se mýlil a pravé pozadí aféry Brabec jednou přece jen vyplavalo na povrch?